Probudili jsme se do sychravého islandského rána. Světlo už bylo jako v poledne, ale mobil přitom ukazoval něco málo po sedmé. V našem útulném ale studeném studiu kousek od moře se po chvilce ozvaly kroky. Nejdřív moje a potom Pólovy. To už jsme si pomalu začali balit batůžky. Byl to totiž náš poslední den na Islandu, takže jsme se ho rozhodli strávit zase v Reykjavíku, tak jako ten úplně první.

Tentokrát jsme vyrazili na lehko. Tedy já. A jak to tak se mnou bývá, s každým nově navštíveným místem přibyla v mém outfitu i další vrstva, kterou jsem odcizila Pólíkovi. Ale nemrznul, nebojte. Ač jsme toho za ten den nachodili požehnaně, byl to ten nejklidnější den, který jsme na tomhle úžasném místě prožili. Bez auta, bez make-upu, jen s malým batůžkem. Téměř bez foťáku.

Vydali jsme se od budovy Perlan, po geotermální pláž Nauthólsvík, okolo kostelu Hallgrímskirkja po jedné z hlavních ulic k nádherné koncertní síni a konferenčnímu centru Harpa a zase zpátky k radnici Ráðhús City Hall. Zbývala poslední hodina a pak nás čekalo balení. Několikrát jsme zmokli, ale i tak jsem souhlasila s tím, že se ještě na chvilku zastavíme na ostrůvku u jezera Reykjavíkurtjörn.

Pól chtěl vyfotit rychlé selfie. Přitulila jsem se, párkrát nás cvaknul, a pak nastala tak zvláštní chvíle naplněná klidem, něhou, láskou a absolutním štěstím, že jsem tomu sama nevěřila. Tu chvilku jsme byli jako zamrzlí v objetí. Byla nám zima, ale vlastně nebyla. Bylo nám krásně. A pak jsem tu chvilku narušila a mých vysokým hláskem polovykřikla: „Tak jdem, né…!“, a začala jsem mašírovat směr naše studio. „Lásko?“, zavolal Pólík. Otočila jsem se a.. „Vezmeš si mě?“, oči mu svítily štěstím a v ruce držel ten nejkrásnější a nejsvítivější prstýnek se zeleným smaragdem. Dychtivě jsem vyhrkla: „JO!“ a utíkala ho obejmout.

17. srpna 2016